THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Největší legenda norské rock ´n´ rollové scény zraje jako to nejušlechtilejší francouzské víno. Novinka „Retox“ (2007), která je už jejich osmým řadovým albem, představuje tyto známé klauny, bohémy a zhýralce z barů poblíž nábřeží v Oslu v životní formě. Tato kapela je totiž už více než deset let věrná svému excentrickému vzezření zmatlaných pupkáčů navlečených do uniforem norského námořnictva, stejně jako image zlých strašáků v sado-maso oděvech a džínovinou doplněnou nacistickými helmicemi. TURBONEGRO vždy patřili k těm sortám muzikantů, kteří se svou hudbou zkrátka jenom baví a dělají si z celého nahrávacího průmyslu leda prču. Celé sebrance už patnáct let velí jakýsi Hank Von Helvete přezdívaný také Hertugen, což je takový rock ´n´ rollový King Diamond z Osla se zálibou v tučném jídle, alkoholu a sprostém chování.
Vlastně jde o nejstarší kapelu známé skandinávské vlny garážových kapel devadesátých let, protože její počátky se datují už do roku 1989. Jejich průlom však přišel až o mnoho let později s albem „Apocalypse Dudes“ (1998). Úspěch této nahrávky v severských i německy mluvících oblastech starého kontinentu za výpomoci husté rotace singlu „Get It On“ na hudebních kanálech zajistil konečně zkušené (ale do té doby výhradně podzemní) kapele potřebnou publicitu. Po velmi dobře přijatém albu však následovalo pět let mlčení, přerušené až skvělým počinem, plným nezapomenutelných hospodských hymen - „Scandinavian Leather“ (2003) a o něco méně zdařilým, přesto uspokojivým albem „Party Animals“ (2005). TURBONEGRO si tak ve 21.století definitivně upevnili pozici nejčastěji koncertující rockové atrakce v Norsku, Dánsku a Švédsku, jejíž vystoupení s sebou nesou pověst lidové zábavy pro široké masy. Na sklonku loňského roku přišel čas na obnovu intoxikace jejich zakázanými látkami, jakými jsou úderný rock na pomezí punku a glam metalu či opravdu nevkusná image. Je tedy čas na „Retox“.
Celé album „Retox“ je narvané od začátku do konce skvělými punkrockovými songy, na jaké jsme od nich byli doposud zvyklí. S tím rozdílem, že dnes jsou TURBONEGRO jaksi v mnoha ohledem lepší, než byli kdykoliv v minulosti. Nové skladby mají v sobě jak více metalové tvrdosti („No, I´m Alpha Male“), kterou vypouštějí skrze vysloveně thrashové výpady, tak nepřeslechnutelné melodiky („Hell Toupée“). Své také dělá kytarový trojzápřah, kde se všichni aktéři znamenitě doplňují a okysličují písně svěžími vyhrávkami a sóly. Prostě jde znovu o parádní kolekci pouličního punk rocku plného chlastu, špíny a levných kurev. V úvodní jízdě „We´re Gonna Drop The Atom Bomb“ zní Hertugen jako Snake z VOIVOD v dobách, kdy měli druhdy tito vysoce invenční Kanaďané ještě co nabízet. Druhá „Welcome To The Garbage Dump“ je punk ostrý jak břitva pomateného chlápka, který zrovna nedávno vylezl z basy, „I Wanna Come“ nepostrádá ležérnost nejlepších momentů od THE DAMNED a „Do You Do You Dig Destruction“ hýří jako maloměšťák na tajném nočním výletě po podnicích plných polonahých jihoamerických kurev. U mne jde o velmi příjemné překvapení a zřejmě vedle „Scandinavian Leather“ (2003) o nejlepší album od TURBONEGRO. Můžu k nim jen dodat - dřív byli dobří, dnes jsou už výteční.
Vrcholný počin zhýralých špinavců z Oslo. Pouliční rock na pomezí punku a metalu napěchovaný po okraj hýřením a chlastem.
8,5 / 10
Hank Von Helvete
- zpěv
Euroboy
- kytara
Pal Pot Pamparius
- kytara
Rune Rebellion
- kytara
Happy Tom
- baskytara
Chris Summers
- bicí
1. We´re Gonna Drop The Atom Bomb
2. Welcome To The Garbage Dump
3. Hell Toupée
4. Stroke The Shift
5. No, I´m Alpha Male
6. Do You Do You Dig Destruction
7. I Wanna Come
8. You Must Bleed / All Night Long
9. Hot And Filtry
10. Boys From Nowhere
11. Everybody Loves A Chubby Dude
12. What Is Rock?
13. Back In Denim (bonus)
14. Into The Void (bonus)
Retox (2007)
Party Animals (2005)
Scandinavian Leather (2003)
Darkness Forever! (live) (1999)
Apocalypse Dudes (1998)
Ass Cobra (1996)
Never Is Forever (1994)
Helta Skelta (1993)
Hot Cars And Spent Contraceptives (1992)
Vydáno: 2007
Vydavatel: SLR (Scandinavian Leather Records)
Stopáž: 51:26
Produkce: Turbonegro
Studio: Fagerborg Lydstudio
Šťavnaté a chutné retro v podání norských TURBONEGRO má vše, co od takovéto nahrávky lze očekávat. Pořádný drive, správně drzounský a afektovaný vokální projev a chytlavé a lehce zapamatovatelné melodie. Tato jedenáctka rázných rock and rollových vypalovaček by neměla jen tak zapadnout.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.